Teoreticky všichni pracujeme, abychom žili. Alespoň bychom si to přáli. Často však nestíháme žít, protože práce pohlcuje příliš mnoho našeho času a energie. To má za následek nejen sníženou produktivitu práce, ale také zhoršenou kvalitu soukromého života. A syndrom vyhoření číhá za rohem.
V inzerovaných pracovních nabídkách se v poslední době mezi zaměstnaneckými výhodami objevuje slovní spojení work-life balance, tedy rovnováha mezi soukromým a pracovním životem. Uvědomělí zaměstnavatelé začínají vytvářet podmínky, aby člověk nepracoval na úkor osobního života. Ale zatím jsou v menšině.
Navíc, ne v každém odvětví je to možné nastavit snadno a bez problémů. Pokud práce umožňuje například flexibilní pracovní dobu nebo remote work (práci na dálku), bývá nastolení většího balansu mezi pracovním a soukromým životem jednodušší než v zaměstnáních, kde se pracuje na směny a je nezbytné, aby byl zaměstnanec přítomen na pracovišti osobně.
Stavte si vlastní hranice
Určit, kde přesně bude hranice mezi soukromým životem a prací, respektive kolik času a energie chceme věnovat práci a kolik jich chceme pro své žití, není jednoduché. Existuje však cesta a tou je mít jasno ve vlastních prioritách a potřebách.
„Dnes se hodně mluví o důležitosti sladit soukromý čas s pracovním. Hranice mezi nimi je individuální a může se lišit od hodnot a priorit. Zaměstnanec si musí určit priority a uvědomit si, co je nejdůležitější v jeho životě. Podle toho si musí nastavit hranice a chránit si svůj čas. Pokud jeho pracovní aktivity příliš zasahují do soukromého života, je třeba hledat kompromis mezi pracovním a soukromým životem,“ doporučuje Katarína Garajová, generální ředitelka personální agentury MAXIN’S Group.
Cest k rovnováze je více, se zaměstnavatelem se dá dohodnout například na jiném než plném pracovním úvazku. Nebo na extra dnech volna v případě zdravotních problémů s dětmi či pro jiné rodinné události. Pomoci může zřízení zaměstnanecké školky nebo pomoc zaměstnavatele s hlídáním dětí v odpoledních hodinách.
V zásadě je to vše o komunikaci a o nastavení si pravidel tak, aby vyhovovala oběma stranám. Pokud existují zaměstnanecké odbory, je to vhodná platforma, přes kterou se dají potřeby a požadavky zaměstnanců komunikovat a dohodnout se například na tom, že se každý druhý pátek pracovní směna skončí o něco dříve.
Tam, kde odbory neexistují, stojí dosažení dohody o větší rovnováze mezi soukromým a pracovním životem na komunikaci každého zaměstnance se svým nadřízeným nebo s oddělením lidských zdrojů.
Fakta místo detailů ze života
Při debatě o tom, proč jako zaměstnanec potřebujete více času pro sebe nebo jinak uspořádat pracovní dobu a výkon práce, se vyplatí být upřímný, ale určitě není nutné být příliš osobní. Nadřízený může, ale nemusí vědět detaily z vašeho soukromého života. Pokud si své soukromí potřebujete chránit, jako argumenty pro debatu doporučujeme uvést, v čem se vaše práce zlepší a zefektivní, když bude pracovní doba nebo místo práce více přizpůsobené vašim potřebám.
Syndrom vyhoření, resp. snižující se chuť k práci a klesající výkonnost by mohly nadřízeného přesvědčit, aby se nad vašimi slovy minimálně zamyslel. O něco jednodušší je dohodnout si pracovní dobu a podmínky pracovního výkonu přizpůsobené podmínkám osobního života na středních a vyšších manažerských pozicích, kde je riziko syndromu vyhoření mnohem vyšší, protože nároky na výkon a pracovní dobu jsou také vyšší. Proto mívá tento druh zaměstnanců občas umožněný tzv. sabbatical – několikaměsíční neplacené volno.
Soukromí výsostně soukromé
Někde firemní kultura umožňuje sdílení osobního života s kolegy a nadřízenými. Ne vždy a všude je to však možné či vhodné. Pokud chce zaměstnavatel vědět o vašem soukromí více, než vám je komfortní a příjemné, berte ohled na své prožívání. Zaměstnavatel nemá na takové informace právo, nejste povinni se o ně dělit.
„Zaměstnanec si má chránit osobní život. Existují právní normy a etické zásady, které chrání soukromí zaměstnanců. Zaměstnavatel má právo očekávat, že zaměstnanec bude vykonávat své pracovní povinnosti, ale neměl by se míchat do osobního života. Pokud se děje opak, zaměstnanec by se měl otevřeně porozprávět se zaměstnavatelem, případně požádat o pomoc oddělení lidských zdrojů. Je důležité si chránit své soukromí a cítit se v práci bezpečně,“ je přesvědčena K. Garajová.
Pokud by se situace ani po rozhovoru s nadřízeným nebo s oddělením lidských zdrojů nezlepšila, může zaměstnanec vyhledat právní radu, případně kontaktovat odbory, pokud je organizace má. „Je důležité vědět vyhodnotit úroveň závažnosti situace a zasahování do soukromého života. Pokud to zaměstnanec vyhodnotí jako hraniční, může podat stížnost na vnitřní etický kodex společnosti nebo kontaktovat regulační orgány,“ poradila generální ředitelka MAXIN’S Group.
